Záruka 2 roky
Nejdřív zboží, zaplaťte později
Více než 250 000 spokojených zákazníků
Certifikované kanoistické centrum
Cestopis, který sdílí Långholmen Kajak – švédská část Northkayak.
Trasa: Svinesund (norská hranice) – ústí řeky Torne (finská hranice)
Vzdálenost: 2 890 km
Dny na vodě: 110, rozložené do něco více než deseti let
Denní vzdálenost: obvykle 30–40 km
Opouštím klidnou a bezpečnou vodu kanálu Falsterbo a vyjíždím do jižní části Baltského moře. Lidé v proti jedoucím motorovém člunu na mě něco křičí, ale neslyším je. Hned za molem mě vítá vysoké, chvílemi až děsivé vlnobití – předchozí bouře po sobě zanechala těžké mrtvé vlny.
Na hřebenech vln nabírám rychlost, abych udržel rovnováhu, opírám se o pádlo, když sjíždím do dalšího údolí, a zároveň se snažím dívat dopředu, abych se nezamotal do dlouhých, těžko viditelných rybářských sítí, kterých je na tomto pobřeží tolik, nebo se nepřevrhl na zrádné píščité mělčině. Začalo pršet a stmívá se, když po několika hodinách dorazím na okraj Trelleborgu. V zátoce přistávám promočený na kost, schovám kajak do rákosu, najdu ubytovnu a dostanu poslední volné lůžko. Stan má můj parťák – kvůli nedorozumění jsme se ztratili už v kanálu, takže předpokládám, že i on je na souši.
S mým parťákem Janem Lönnem podnikáme dlouhou cestu podél rozlehlého švédského pobřeží a každé léto ujíždíme jeden úsek. Startovali jsme pod Svinesundským mostem na norské hranici za klidného a slunečného počasí – dokonalý začátek pobřežní cesty, která měla trvat něco přes deset let, přesněji 110 dní, a měřit 2 890 kilometrů: cesty časem i prostorem. Vyhýbáme se nejrušnějším letním týdnům i plavebním dráhám v nejoblíbenějších souostrovích.
Velké trajektové přístavy jsou pro pádlery skutečným nebezpečím. Lodě a vlny odrážející se od mol a kamenných nábřeží mohou být těžko zvládnutelné. Jinak jsme na dlouhém pobřeží pozoruhodně sami a v klidu. Vezeme si jídlo a stan a do „civilizace“ musíme jen pro pitnou vodu – nebo kvůli útulné přístavní restauraci, často s plody moře na jídelníčku.
Bohuslän a Halland, každý s úplně jiným rázem pobřeží, jsou pohodové úseky. Mimo hlavní sezónu působí pobřeží téměř opuštěně. Vyhýbáme se davům a vítr i počasí jsou většinou příjemnou společností. Vyhýbáme se i nejhorším turistickým pastám, takže rozpočet vydrží po celou dobu. Jen příjezd ke Göteborgu je trochu dramatický: vítr se náhle zvedne z čerstvého téměř na vichřici, než se schováme za pevnost Älvsborg.
V jižním göteborském souostroví se seznámíme s tuleni. Jsou zvědaví, někdy připlavou velmi blízko a působí jako společníci na cestě. Skalnaté břehy vystřídá měkká zelená louka, když sjedeme do Hallandu, a najít tábořiště s výhledem na moře je snadné. Rušné přístavy Helsingborg a Malmö míjíme s jistou obavou. Pilíře Öresundského mostu ukazují, že proud teče na sever, k mělkému a brakickému Kattegatu.
Východní pobřeží Skåne je jedna dlouhá pláž. Za soumraku a v čerstvém větru od pevniny se během šestikilometrového přejezdu na Hanö v Blekinge téměř převrhnu do studené vody a od lidí v malém přístavu dostaneme vyhubováno. S Janem se pak rozhodneme pádlovat zvlášť, protože máme úplně jiný vztah k riziku. Od Karlskrony se mým parťákem stává Stig Johansson.
Na hranici Smålandu obeplujeme mys a vjedeme téměř přímo k orlovi mořskému, který je stejně překvapený jako my. Opuštěné pláže podél Kalmarsundu jsou, jak se ukáže, oblíbené u nudistů, a nejednou se ztrapníme tím, že vystoupíme na břeh dřív, než si toho všimneme.
Za slunečného květnového dne míjíme jadernou elektrárnu v Oskarshamnu. Ostraha funguje: auto se strážnými nás sleduje podél břehu, zatímco se proti studenému větru prodíráme kolem, a já už mám trochu mořskou nemoc. Jsme téměř zklamaní, když zjistí, že jsme úplně neškodní, a odjedou.
Sankta Anna – jak krásné jméno – má svůj vlastní ráz: bludiště skalisek a ostrůvků, kde je navigace někdy výzvou. Nízkým vrcholům skalisek se říká kupor, „kupole“, což se k měřítku oblasti dobře hodí. Naučili jsme se, že ve vnějším souostroví jsou nejlepší samonosné kopulové stany – pak není problém tábořit na hladkých skalních plotnách u vody a ranní koupel proběhne víceméně dobrovolně hned před stanem.
Rozlehlé stockholmské souostroví, kde najdete vše od zelených, přívětivých ostrovů po drsné skaliska, ukazuje totéž co západní pobřeží: daleko od rušných plavebních drah a přeplněných přírodních přístavů vládne klid a ticho a většinou jsme úplně sami. Jsme vděční Skärgårdsstiftelsen (Nadaci souostroví), která uchovala rozsáhlé oblasti bez zástavby a otevřené pro všechny.
Jakmile míjíme severní molo v Öregrundu, začíná prakticky Norrland. Veškerý lodní provoz jako mávnutím proutku ustane. Pláže jsou prázdné, domů je málo a především se pobřeží stává skalnatým a těžko přístupným. Zato lidé, které potkáváme, jsou čím dál na sever, tím přátelštější a hovornější.
Pobřeží Norrlandu je dloooouhé. Obvyklé jihozápadní větry – pro nás vítr do zád – se zjevně rozhodly foukat od severu pokaždé, když vyrazíme. Protivítr snadno vyčerpá i toho nejzapálenějšího mořského pádlera a ostrovů, za které se dá schovat, je málo. Přesto nějak udržíme své obvyklé tempo 30–40 kilometrů denně.
Mořský kajak může působit jednotvárně, trochu jako horská turistika: nekonečné pláně, otevřený obzor a čerstvý vítr, se spoustou prostoru pro meditační myšlenky – i když pádler je nejspíš více vystaven živlům než turista. Jakmile si ramena a břišní svaly zvyknou a najdete správnou polohu v sedu, dny ubíhají až příliš rychle.
Vysoké pobřeží (Höga kusten), zapsané na seznam světového dědictví UNESCO, dostává svému jménu. Vítr nás víceméně zanese do malého odlehlého přístavu Berghamn, obklopeného vysokými kopci a s kotlem vln a proudů u vjezdu – a odměnou je každoroční vesnická slavnost s tancem, jídlem, pitím a dobrou společností. Dál na severu míjíme skalisko Dynglasset, kde překvapíme kolegu z práce na jeho letní chatě; rychle se vzpamatuje a nakrmí nás. Pobřeží Västerbottenu o kus severněji je nejjednotvárnější v zemi, s velkými balvany a hustým lesem kilometr za kilometrem. Světlými body jsou útulná restaurace v Ratanu a náhlý vítr do zád.
Souostroví Norrbottenu je naopak skutečným klenotem na závěr naší pobřežní odysey. Ostrovy jsou z písku, takže obvykle táboříme mezi řídkou plážovou trávou vedle velké píščité pláže, kterou máme jen pro sebe.
Východně od Kalixu se většina názvů na mapě náhle mění na finské – blížíme se k dvojjazyčnému údolí řeky Torne. Při návštěvě osobitého národního parku Haparanda Sandskär daleko v Botnickém zálivu se přežene vodní tromba s bouřkou a krupobitím; na pevnině vyhoří stará celnice a vítr strhává střechy.
Nakonec proti větru dopádlujeme k hraničnímu kameni č. 59 v ústí řeky Torne, nejvýchodnějšímu bodu švédské pevniny, a bouchneme do něj pěstí. Pak nás čeká nový problém: najít další výzvu, když je dlouhá cesta opravdu u konce.
Taková pobřežní cesta vyžaduje mořský kajak s místem na stan, jídlo a vodu, lehké pádlo a oblečení do studené vody. Podívejte se na naše mořské kajaky a nafukovací kajaky – které si můžete vzít vlakem nebo letadlem na začátek každého úseku – a také na suché obleky a kajakové příslušenství. Pro další inspiraci si přečtěte turistiku na kajaku ve Švédsku a naše oblíbená místa pro kajak ve Švédsku.
